Má církev vliv na českou společnost? Moc ne. Čtyřicetiletá komunistická přestávka udělala své. Lidé už víc než 20 let nahlas tvrdí, že komunistická éra byla lumpárna, zároveň proti církvi dodnes používají její ideologickou rétoriku o zaostalých věřících. To se komunistům povedlo: Normální je nevěřit. Nadále se budeme vysmívat křtu a přitom vítat občánky, nadále budeme snižovat církevní sňatek a přitom si jeden z nejkrásnějších obřadů života pokřivíme obřadní místností a předtištěným projevem dvakrát rozvedeného místostarosty. Nadále budeme kroutit hlavou nad zpovědí („vždyť kněz je taky jen člověk !“) a poté na sebe vše znovu a znovu vyblijeme u psychologa („ a tam spoléháme na lékařské tajemství“). Nadále vyprskneme smíchy při slovu půst a přitom si opisujeme nesmyslné diety.
Misionář Zdeněk Čížkovský (OMI) 35 let obracel na víru domorodce kmene ZULU v JAR. Teprve v Táboře v 90. letech poznal, co jsou misie (jeho slova). Afričané totiž byli zvyklí věřit.
Církev určitě není bez viny, ale upřímně: Nemá to jednoduché. Chce oslovit především mladé lidi, zároveň ale musí trvat na svých tradicích (díky nim existuje dvě tisíciletí). Přitom právě KOTVA v podobě tradic je tím, co lidem schází, což je vhání do náručí konzumu nebo sekty. Politici nechápou, že bojem proti církvím si sami podřezávají větev. V podstatě zde existuje struktura, která lidi UPŘÍMNĚ nabádá k tomu, aby nekradli, nepomlouvali atd. (více viz desatero).
Nebo i slovo kněze nahradíme brožurkou na křídovém papíře vydanou v rámci preventivního programu v rámci nejlépe evropského projektu? A kterou firmu vybereme ve výběrovém řízení?